Ahoj všichni. Všichni? Vždyť už jsem tak dlouho nepsala, že ani nevím, jestli tenhle blog někdo sleduje. Stalo se mi toho tolik, za tu dobu, co jsem nepsala. Například to, že jsem v lednu udělala talentovky na konzervatoř! Panebože, je to už tak dávno, ale já jsem pořád tak nadšená, jako by to bylo včera. Budu na svojí vysněné škole! Nezní to báječně? Taky jsem se spletla v někom, komu jsem věřila, zklamal mě. Myslela jsem si, že je to láska mých snů, na furt. Nedokázala jsem přijmout to, že je konec. Skončilo to a vlastně to ani nezačalo. Bylo to prý nezávazně? Jsem ráda, že už je to za mnou, šla jsem dál, ale ne zas tak daleko, abych nepodstoupila další zklamání a totální ponížení. Řekli jste už někomu, že ho milujete? Co on na to? Nečekala jsem, že mi řekne, že on mě taky, nebo něco jako, že mě obejme, pouze jsem doufala. V žádném případě jsem nepočítala s tím, že někdo, koho miluju a svěřím se mu, se mi vysměje do ksichtu. Ano, přesně tak. Jsem tak blbá. Ani teď nedokážu napsat normální článek, protože to ve mně doslova lítá, písmena, slova, věty. Nejraději bych pořád psala, ale bojím se, že už by to přestalo dávat smysl.
Zajímalo by mě, jestli bych měla tento blog používat jako takový deník, svěřovat se, a tak dále. Pořád mám docela strach, že budu terčem posměchu ve škole, protože prostě píšu. Prostě jen píšu. Když jsem někdy v listopadu, možná začátkem prosince napsala svůj poslední článek na tomhle blogu, myslela jsem si, že se měním, ale není to tak. Nezměnila jsem se, pořád dělám stejné chyby, pak mě to mrzí a říkám si, že se aspoň poučím a příště se zachovám jinak, tak jak bych měla. Nestane se to, nikdy se nepoučím a ty chyby stále opakuju. Jak bych jinak mohla říct klukovi, který mě nemá rád a ani by o mě nikdy nezavadil, že ho miluju, kdybych dospěla a poučila se z těch všech chyb kterých jsem se dopustila?
Pro dnešek by to asi stačilo, jsem nemocná, mám kolem sebe hromadu posmrkaného toaletního papíru, spoustu jídla, noťas a seriály, takže se rozhodně nemůžu nudit xd. Tak zase někdy příště, ahoj!
